Tábor na trosce hradu Lukov

Jedná se o můj subjektivní pohled, v žádném případě zde nenajdete nic objektivního, od toho jsme tam měli zapisovatelku Petru. No, sám bych se asi neodhodlal toto napsat, ale organizátoři mě tak trochu přesvědčili. Píši už celkem po dlouhé době, takže už jsem toho dost zapomněl, ale aspoň to nebude tak dlouhé, a až si za nějaký ten rok nebudu nic pamatovat, tak si alespoň přečtu tohle a paměť si oživím. Tak nejprve něco málo o mě. Na táboře jsem byl naposledy, když mi bylo 15 (nyní je mi 21), a to se s tímto moc srovnávat nedalo. Byl to šachový tábor a to asi mluví za vše. Posledních 5 let jsem trávil buď ve škole nebo doma před počítačem, kde jsem se věnoval hlavně programovaní. Pár let už také dělám programátora ve firmě, kde pracuju doposud, ale jen tak trochu. S jedním organizátorem jsem bydlel minulé letní prázdniny na koleji, a když jsem od něj dostal návrh, že mám jet na tábor, tak sem si řek proč ne. Už jsem dlouho nikde nebyl, a tak jsem souhlasil. Nutno podotknout, že jsem měl radost z každý maličkosti, protože jsem ji buď zažil hodně dávno, a nebo dokonce vůbec.

Tábor se konal 3.-10.8.2001. Babička mi sbalila krosnu, byla pěkně těžká, a tak jsem doufal, že s ní nepůjdu příliš daleko (no moje chyba, měl jsem si ji zabalit sám). Vyrazil jsem v pátek okolo 11:00 z Příbrami do Prahy, pak na Hlavní nádraží. Zde bylo nevídaně moc Rómů (časem sem se dozvěděl, že to prý byli Bulhaři), což ve mně moc dobrý pocit nevzbuzovalo, ale policie to jistila. Nevěděl jsem do jakého vagónu si sednout, aby mě náhodou neodpojili. (Většinou, když nevím co si vybrat, vybírám vše, ale to zde bohužel nešlo.) A tak jsem sednul do nějakého vagónu uprostřed a obsadil prázdné kupé. Časem ke mně přisedly čtyři šílený Moravačky. Za každým slovem tak divně hýkly a vedly módní debaty. Jedna si sundala ponožky, no málem sem z toho padnul, a pak si ještě ty nohy položila na sedačku vedle mě. Chtěl jsem ji oznámit, že se mi špatně dýchá, ale nakonec jsem to neudělal. Vždyť jsem tu proto, abych poznal a užil něco nového, a tak sem si užíval. Časem si mé čichové buňky zvykly a po 4 hodinách už jsem to ani moc necítil. Během cesty také v kupé začaly lítat různé kusy prachu, bylo to proto, že jsem si omylem sednul do kuřáckého vagónu. Přesedat se mi už nechtělo, a tak jsem na konci cesty akorát vyklepal bordel z vlasů a bylo to dobré.

Na přestupné nádraží jsem přijel okolo 17:30 a podle zbraní čouhajících z krosen jsem poznal lidi, ke kterým patřím. Ve vlaku couráku jsem zůstal na začátku vagónu, kde se téměř nedalo dýchat. Mohl jsem jít doprostřed vagónu, ale chtěl jsem si to užít. Zde byly také 2 holky, se kterýma jsem promluvil pár prvních táborových slov. Kupodivu neutekly, no asi nebylo kam. Po asi 15 minutách jsme přijeli na místo srazu. Stoupli jsme si do kruhu a seznámili se se svým jménem a táborovým povoláním. No zapamatovat si 20 jmen mi dělalo celkem problém. Bylo zde asi 11 holek a 9 kluků. Holky zde byly různé (chlupatý, pihatý, hubený, ale žádný tlustý (nějaká se přeci jenom mohla přihlásit. A kdyby tam byla, tak při odjezdu by už tlustá určitě nebyla)). A vypadaly lépe, než ty nafintěný co potkávám v Příbrami nebo v Praze.

Před odchodem na trosku nás zavázali stuhou, jako se to dělá v jesličkách. Nechal jsem se přivázat jako předposlední, jelikož jsem tušil, že budu mezi prvními odpadlíky. Čekání se vyplnilo, v prvním kopci jsem jako první odpadnul já, bylo to jednak mou těžkou krosnou a jednak mou mizernou (spíše žádnou) kondicí. Litoval jsem, že sem před 4 lety přestal chodit do posilovny. (Chodil jsem tenkrát 2 roky, 2x týdně po hodině a půl, byl jsem celkem silnej, ale pak sem přestal a svaly mě opustily). Naštěstí za mnou dobíhal člověk (bard Martin), co přijel později a krosnu si nechal vést autem, a tak mi krosnu vzal. Tím mě zachránil, protože s krosnou už bych nikam nedošel. Na kopci jsme navštívili kostel, byli tam jen nějaké poklidně žijící jeptišky. Pak jsme pokračovali dál. Na cestě jsme potkali jednoho z organizátorů představujícího strážce času, požadující naše hodinky, a tak jsme mu je dali. Vrátili nám je až za 2 dny, takže jsem ztratil pojem o čase.

Časem jem se dozvěděl, že cesta měla být dlouhá 19 km. Kdybych to věděl předem, tak bych si hodně rozmýšlel, zda ji absolvuju. Na cestě jsme potkali ještě nějakou bojovnou příšeru a ta požadovala, aby se s ní někdo silný z nás utkal. Přihlásil se můj krosnonosič. Při boji jsem se o něj fakt bál, no kdo by mi pak nes mou krosnu? Setmělo se. S jednou holkou (Zuzkou) jsem zde zavedl debatu na to, jak je těžká, a že si ji prý mám potěžkat, jestli to poznám. Tak sem ji po chvíli váhání, za co ji nám chytnout, zvednul. Chvíli jsem ji držel, ale nebyl jsem schopen posunout nohu, abych udržel stabilitu, a tak jsem se skácel dozadu a nebohá dívka spadla na mě. Naštěstí se nikomu nic nestalo (myslím, že měla tak asi 50kg). Přiblížila se bouřka. Chtěl jsem si vzít pláštěnku, ale pak jsem to ze zcela jasného důvodu neudělal. Začalo strašně pršet, velké kapky na mě dopadaly a šíleně studily. Zalezli jsme do lesa, tam to nebylo tak hrozné, mé studené mokré tričko se ohřálo a už to šlo. Pomyslel jsem si, že když teď nenastydnu, tak už nikdy (do doby co tohle píšu, se tak nestalo (cca 3 týdny)). Na cestě jsem zapadl po půlku stehen do nějaké blátivé louže, naštěstí jsem se hned vyhrabal, ale bláto sem měl všude. Tak sem si vytáhl baterku, ale asi po čtvrtém rozsvícení blikla naposledy. Při takto těžké cestě, kdy naše vedení zabloudilo, a tak jsme se občas i vraceli kus zpět, jsme se rozpadli na 2 skupiny, z niž každá dorazila jinam. Ve 4:00 jsme skončili v nějaké vesnici. Věra pro nás dojela autem a dovezla nás do buňky, kde jsme se usušili. Z cesty jsem dopadl celkem dobře, měl jsem jen sedřené malíčky do krve. Někteří jedinci na tom byli mnohem hůře, jedna holka odjela po 2 dnech s bolestí ledvin.

V buňce bylo pár postelí, ale nás bylo mnohem víc. Přišla Věra a že si musím lehnout sem, vedle nějaký holky (Petra). Moc se mi nechtělo, ale nějak sem to překous. Když jsme oba leželi na zádech tak jsme se nevešli, takže vždycky musel někdo ležet na boku. Moc jsem se nevyspal, občas jsem se probudil a zjistil, že mám ruku tam kde nemám, zděsil se, ale jak bylo vidno, ani to nevadilo. Něco jsem naspal. Zleva do mě kopaly 2 holky a jeden kluk (nohy jim naštěstí nesmrděly). No, k pohodlí domácí postele to mělo daleko, ale to jsem ještě nevěděl, že to bude horší.

Druhý den jsme šli na trosku. Zkontrolovali nám zbraně a hned potom jsme si je šli vyzkoušet. Při boji mě protivník praštil dřevěným mečem přes rukavici do palce a udělal takovou malou stínku. Měl jsem radost, protože tuto věc jsem už fakt dlouho neměl. Pak mě ještě udělal bouli na bradě. Někdo plánoval, že bychom to mohli mít jako ranní rozcvičku, ale časem přišla lepší rozcvička.

Na táboře byl ještě Šaman, člověk který byl dost podivný, když mluvil, tak mu bylo těžko rozumět a měl jednu nohu. Také tam byli psi, a ty se občas porafali, a tak jsem čekal, že se do konce tábora zakousnou, ale ono nic.


Denní program vypadal přibližně takto:

Vstávalo se asi v 6:30. Kdo chtěl, tak použil hřeben a zubní pastu. Já jsem bohužel obojí zapomněl doma, takže nebylo co řešit. K snídani byl chleba s máslem nebo s marmeládou. Já marmeládu nejím, takže sem zvolil s máslem. Občas dokonce na pozdně vstávající nezbyl chleba. Mě se to také jednou stalo, naštěstí jsem měl své zásoby, takže jsem nehladověl. Po snídani se šlo do práce, pracovalo se asi 5 hodin na rekonstrukci, tahání těžkejch kamenů pomocí lidského řetězu. Mě se to moc líbilo, kochal jsem se přírodou a pracujícíma holkama. Výkonově jsem nevydal ani za jednu holku, některý holky tam měli větší svaly než já, ale není divu, když sportujou.

K obědu byly různé experimenty, jednou udělali takové halušky a to mě tak zacpalo, že už jsem do konce dne nic nejedl.

Po obědě byl odpočinek, jeden den se mohlo jít do zoo a jednou se také koupat. Já jsem zůstal na hradě, jelikož mám na koupání radši moře a to se bohužel blízko nenacházelo.

Pak se hrála 3 hodiny celotáborová hra na hrdiny. Každý měl určitý počet životů, svou dřevěnou zbraň, své peníze a suroviny. Les byl rozdělen na kraje, z niž každý v určitou dobu plodil suroviny. Pravidla byla celkem moc složitá a dost lidí v nich trochu tápalo, ale chtělo to jen trochu improvizace. Mě přisoudili za povolání doktora, trochu mě to vyděsilo, ale co sem mohl dělat. Mým úkolem bylo oživovat z agónie (masáž srdce a umělý dýchání a to v rámci slušnosti) a léčit nemoci. No, když jsem to měl aplikovat, tak jsem na hrudníku nemohl najít nějaké slušné místo. Nakonec jsem ji mačkal trochu pod krkem a pak jsem ji radši šťouchal prstem do žeber, což mělo na oživení celkem dobrý účinek a nehrozilo riziko, že jí zmáčknu někde, kde nemám. Nakonec jsem přešel na masáž nohou. Na začátku jsme začali ve 3 skupinách. Prvního koho jsme dostali, byla nebohá Martina. Přišli jsme k ní a ptali se, zda je sama. Martina odpověděla, že není, ale z jejího hlasu bylo jasné, že není. Tak jsme ji obstoupili a začali do ní bez velkého čekání bušit. Martina se zmohla jen na pár slov typu: "Co je", "Počkejte". Když jsem viděl jak to chodí, tak jsem si radši udělal děti s Petrou. (Nemuseli se dělat opravdu, ale stačilo být jen 10 minut o samotě.) Čehož jsem nakonec nevyužil, ale když zabili Petru, tak se jí to šiklo. Ve hře byli zabiti celkem 3 lidi a všem byl uspořádán důstojný pohřeb. Martina se mi pak pomstila, když mě Rayla dostala do agónie, přišla Martina a nemilosrdně mě obrala. No, a když jsem potřeboval masáž zad, tak jsem využil povolání lazebnice Pavly. Shodou okolností studovala fyzioterapii, takže to bylo profi. Do hry vstupovaly různé cizí postavy, ať již kladné např. Anděl, jepice (vypadala jak včela, ale říkala si jepice), žoldáci a jednorožec (spatřit ho z blízka bylo obtížné, jelikož byl moc plachý), ale i záporné postavy např. nemrtvý, mumie (ta mi rozšířila dost nemocí, abych se nenudil), ďáblův advokát a drak. Hrací oblast byla celkem velká a to se mi stalo osudným. Jednou sem sešel trochu níž a po cestě jsem se vydal tam, kam jsem nechtěl. Abych zjistil kde jsem, vylezl jsem na nejbližší kopec, ale ve výhledu mi bránily husté stromy. Tak sem se jimi prodral, ale bylo to ještě horší. Pokusil jsem se vrátit, ale už jsem nenašel cestu zpět. Po asi 15 minutách bloudění, bušení srdce, točení se v kruhu, kdy jsem už pomýšlel na to, jak mě všichni hledaj jsem objevil cestu, která mě zavedla zpět do známého území. Jednou, když nebylo moc práce s léčením, tak jsem si najal žoldáky, aby mi někoho přizabili, abych měl co léčit. Žoldáci se hned chtěli vrhnout na naší skupinu, to jsem zavrhnul a poslal je směrem z kopce, a tak to odnesla nebohá dívčina Jana.

Večer byl celkem klasický, trávil se zpěvem u ohně. Já jsem tam měl problémy s termoregulací (zepředu mi bylo teplo a zezadu zima). Řešil jsem to tak, že sem se šel proběhnout, a nebo jsem seděl připláclej mezi holkama a to taky dost zahřálo. Spát se chodilo okolo 22:30. Když bylo pěkné počasí, kromě 3 dnů bylo, tak bylo večer vidět na obloze spoustu hvězd, mnohem více než je ve městě. Občas jsem i viděl některou spadnout.

Spalo se buď pod klenbou, kde bylo šíleně špinavýho prachu nebo v týpíčku, a nebo pod širákem. Ať jsem spal kdekoliv a jakkoliv, vždy mě mačkala nějaká ta kost a ráno sem po sobě měl spoustu boulí. Širák jsem zavrhl, protože tam moc foukalo a s deštěm jsem už měl zkušeností dost. První 3 dny jsem spal pod klenbou, ale když jsem ráno smrkal černou rýmu, tak jsem se přesunul na trávu do týpíčka. Zde jsem se občas probudil s mravencem, nebo beruškou ve spacáku, ale už mi to ani nevadilo. Když jsem si v přírodě sednul na zem, začali po mě lézt mravenci a v lese mě štípali komáři. Měl jsem asi 20 ďobanců po nohou, takže můj vztah k hmyzu se taky razantně změnil (už ho z pokoje nevyháním, ale spíše ho tam vábím).

Jeden den jsem byl také služba, ta musela dolu do buňky (asi 1km z kopce) pro pitnou vodu. Pak tam byla ještě v lese tekoucí voda, co pitná nebyla, ale občas se promíchali a tak se pila. Tenhle rok prý celkem dost tekla, takže se po ní ani nemuselo běhat do kadiboudy. Kadibouda byla celá dřevěná, jen prkýnko bylo z umělý hmoty. Jednou sem se ze zvědavosti kouknul dovnitř a myslím, že to bylo naposled. Jsem zvyklý pít kupovanou vodu, tamní voda s příchutí daného kanistru (Ariel, Saponát) mi moc dobře nedělala.

Když se našla chvíle, tak jsme hráli různé hry. Např. hru na upíry. Všichni mají šátek přes oči. Na začátku je jeden člověk zvolen upírem a dotyčný upír chytí náhodného jedince a sikne na něj. Jeli dotyčný upír, sikne 2x, jinak nedělá nic, nebo se snaží uniknout, upír ho poté kousne a stává se také upírem. Občas jsem při hledání lidí šáhnul, kam bych neměl, ale co se dalo dělat. Dále jsme hráli hru, při které jeden naviguje slovy druhého, který má na očích šátek a snaží se šiškou trefit soupeře. A pak ještě hru při které každý prosazoval své pro sebe výhodné řešení problému, no pěkně sme se u toho pohádali.

Občas jsme se i dost flákali, když jsme šli pro vodu, tak jsme se v buňce zdrželi trochu déle, když jsme šli pro dřevo, tak jsem si z toho udělal takovou procházku z Petrou a občas se i při práci někam zašili. Když jsem se ptal, kolik kdo mi typuje, většina mi typovala 17, což mě celkem potěšilo a myslím, že v podvědomí sem se tak i snažil chovat.

Část lidí odjela v sobotu ráno a část zůstala na závěrečnou bitvu až do neděle. Na bitvu se sjelo asi 180 lidí se zbraní v ruce. V pátek večer to začalo noční bitvou na dýky. Pohybovat se v noci v lese bez baterky je opravdu o zdraví. V sobotu dopoledne jsem radši dělal pohřebáka a společně s Valkyrama vracel mrtvé do boje. Ale když jsem zjistil, že to není zas tak brutální, jak jsem předpokládal, tak jsem se také chopil zbraně a bojoval.

No v neděli ráno jsem odjížděl a na rozloučenou dokonce obdržel pusu od Lucky. Na zpět jsme jeli ve 4 lidech na jízdenku pro 6, ale průvodčím to zas tak moc nevadilo. Pro změnu jsme si sedli do vagónu pro matky a děti, a tak jsme se strachovali, že přijdou matky s dětmi, a že budeme muset stát. Přišla naštěstí jen jedna a tu pustil jiný člověk v kupé.

Když jsem přijel domů, tak mě babička téměř nepoznala, byl jsem špinavej a opálenej (už nejsem jak sýr, ale jak máslo). Po táboře mi asi týden trvalo, než jsem se vrátil do normálního počítačového života, babička si ještě teď stěžuje, že před táborem jsem jedl víc.


Závěrem nutno říct, že s holkama jsem tam promluvil tolik, kolik jsem s nima nepromluvil za posledních 5 let. Jídla jsem tam za 9 dní snědl tolik, kolik obvykle sním za 3 dny. Ušel jsem tolik, kolik tak za poslední 3 roky. Manuelní práce jsem tam udělal tolik, že se mi z toho až udělali boule na rukou. A taky holek už se tolik nebojím, jelikož jsem zjistil, že existujou i takový, který neutečou dřív než promluvím (ale až potom). Po táboře se mi bude ještě dlouho stýskat, ale doufám, že to za pár měsíců přebolí.


David Šafránek alias Doktor, 27.8.2001